Historie a vývoj kampusu

Kampus ČVUT urbanisticky navazuje na regulaci nově budované čtvrti Dejvice zahájenou na počátku 20. let 20. století na základě návrhu Antonína Engela vzešlého ze soutěžního návrhu (přestože nebyl podán regulérně). Dominantními prostory návrhu bylo dnešní Vítězné náměstí a monumentální severozápadní osa s veřejnými budovami. Engelův regulační plán z roku 1924, který je definován blokovou zástavbou s monumentálním vstupním triumfálním obloukem směrem do náměstí, následně pro vysoké školy vymezil 19 ha, jejichž postupná zástavba trvala po celý zbytek 20. stol. a pokračuje plynulou kontinuitou přestaveb a novostaveb až do současnosti.

Z navržených 9 bloků byly v meziválečném období realizovány pouze dva bloky: Vysoká škola chemicko-technologická (Antonín Engel, Ondřej Severin, 1925–1933), soubor Fakulty zemědělsko-lesnické, architektury a pozemního stavitelství, stavebního inženýrství a Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí (Theodor Petřík, Antonín Engel, 1929–1937) a také dnešní Masarykova kolej (Antonín Engel, 1923–1925).

Po válce byl program technického kampusu v Dejvicích znovu oživen. Nutnou dostavbou areálu se zabývaly studie v roce 1948 a o 10 let později také otevřená soutěž na dostavbu areálu, pro jejíž uspořádání bylo pádným argumentem nejen jubilejní datum 250. výročí technického učení v Praze, ale i rapidně rostoucí počty studentů. Vítězný projekt (František Čermák, Gustav Paul, Vladimír Hladík, Jiří Liberský), vypracovaný v intencích modernismu, upřednostnil i přes Engelovy protesty funkčně i tvarově flexibilnější zastavovací schéma tvořené rozvinutým hřebínkovým rastrem s doplňujícími hmotami oproti již zastaralé koncepci bloků s těžko využitelnými dvory. Realizace nabitého stavebního programu vyžadovala striktní dodržení prostorového rozvrhu a promyšlenou etapizaci výstavby.

předelniky_budovy

Podél ulice Technické se v první etapě namísto zrcadlové projekce bloků VŠCHT realizoval hřebínkový „monoblok“ Fakulty strojní (FS) a Fakulty elektrotechnické (FEL) (1959–1967), který v severovýchodní části doplnila rozsáhlá pravoúhle zalomená hmota přízemních laboratoří, haly vysokého napětí (1959–1969) a menza (1961–1973; dnes po rekonstrukci také sídlo rektorátu; Petr Franta Architekti a ACOS, 2014–2017). Ve druhé etapě, řešené dvěma interními soutěžemi, byla realizována Fakulta pozemního stavitelství a architektury (František Čermák, Gustav Paul, Jan Čejka, 1963–1983) se zcela asymetrickou kompozicí hmot, mísící formu mezinárodního stylu s novým brutalismem. Při stavbě Fakulty stavebního inženýrství (FSI) byl tak na přání poroty hřebínkový rastr opuštěn; nové objekty měly následovat řazení starší zástavby Masarykovy koleje a Arcibiskupského semináře. Architekti Čermák a Paul spolu s mladšími kolegy Jaroslavem Paroubkem a Janem Čejkou využili této změny k výškovému vygradování areálu. Výškovou dominantu a orientační bod osadili mírně k východu a na přímou osu prospektu Technické ulice umístili otevřenější a „přátelštější“ sníženou hmotu vstupní budovy FSI, která svou nevelkou výškou umožňuje průhled i do okolní „krajiny“ na malebný svah Hanspaulky a Santošky.

Přestože prvotní návrhy monobloku FS a FEL (1957–1958) a budovy FSI (dnes FSv, 1963–1964) dělí od sebe pouhých šest let, ve výtvarném názoru je posun patrný. Budova monobloku je vně i uvnitř úplným výrazem tzv. bruselského stylu, zatímco Fakulta stavební se posouvá plastičtějším pojetím i volbou materiálů k přísnějšímu výrazu brutalismu. Na první pohled pak pozorovatele zaujme, jak původní zástavbu kampusu ze 30. let doplnily velmi kontrastní geometrické kubusy s fasádami pojednanými prosklením, závěsovými stěnami, módním hliníkem, dobově typickými barevnými skleněnými či kamennými mozaikami. Výtvarnost jednotlivých budov podtrhuje i velkorysá práce s prostorovým rozvrhem, kde (kromě dočasně volných ploch určených k budoucímu zastavění) vedle širokých promenád komunikací byla ponechána vzdušná prostranství se sadovou úpravou.

Jako poslední předlistopadová součást dejvického kampusu byla realizována tzv. Červená menza – Studentský dům (Jan Plesinger, Oldřich Dudek, 1983–1986), již v současnosti realizovaná Fakulta architektury (Nová budovy ČVUT, Alena Šrámková a kol., 2005–2010) a Národní technická knihovna (Projektil architekti, 2000–2009). Tyto dvě současné budovy svými vstupy vhodně doplnily a uzavřely dejvický kampus.

V 50. letech bylo dalším významným plánem v území postavit na náměstí, v místech původně plánované univerzitní zástavby s monumentálním triumfálním obloukem sloužícím jako vstup do kampusu, Ústřední dům armády v intencích socialistického realismu. Snad naštěstí nebyl tento návrh realizován. I když již bylo uspořádáno nespočet soutěží, nachází se zde do dnešního dne jen neutěšený travnatý prostor, který nedůstojně narušuje původní uzavřenou koncepci Vítězného náměstí a nevytváří řádný nástup do univerzitního kampusu.

Projekt vznikl v rámci jednoročního grantu SGS Zmapování výtvarných děl budovy FSv ČVUT v Praze a kampusu ČVUT – web, brožura a krátký filmový dokument, 2018. Hlavní řešitel: doc. Ing. arch. Lenka Popelová, Ph.D., spoluřešitelé: Ing. arch. Marek Mach, Ing. arch. Veronika Kastlová, Ing. arch. Martin Štibor, Mgr. Veronika Vicherková, Miloš Sedláček a Matěj Kvasnička. Dále děkujeme Alžbětě Vachelové a Petře Vlachynské.

Na projektu se v roce 2018 společně podíleli zaměstnanci a studenti FSv a FA ČVUT v Praze. Poděkování patří Archivu ČVUT, jednotlivým fakultám ČVUT za poskytnutí informací a možnost natáčení v jejich prostorech.

uvod