Výtvarné umění v dejvickém kampusu

Projekt HMOTNOST je prvním pokusem o zmapování výtvarných děl jak ve veřejných prostorech, tak ve vybraných interiérech budov v dejvickém kampusu. Cílem je upozornit na kvality těchto děl, na jejich estetickou a materiálovou různorodost i tvorbu předních výtvarníků, jejichž díla byla cíleně integrována do architektury kampusu od 60. let 20. století a dostávala se do každodenního kontaktu s jeho uživateli, aniž by ovšem byla zcela vnímána, oceňována a odborně zhodnocena. Projekt by měl také upozornit na nutnost údržby a ochrany těchto výtvarných děl. Jeho myšlenka navazuje na podobné snahy o mapování výtvarných děl (jako např. Vetřelci a volavky mapují a upozorňují na výtvarné umění z dob normalizace ve veřejném prostoru).

1–4 % 

z rozpočtu stavby šlo na umělecká díla. Dnes je tato skutečnost spojována s pojmy jako „čtyřprocentní zákon“ nebo „čtyřprocentní umění“.

Pro období 60.–80. let byl typický svébytný důraz na estetiku prostředí. V období socialismu byla integrace umění do veřejné architektury podporována i legislativou (viz č. 149/1961 Sb., Vyhláška ministerstva školství a kultury o nákupu, zadávání a prodeji děl výtvarných umění a o některých jiných opatřeních v oboru výtvarných umění a usnesení vlády z 28. července 1965 č. 355, o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě). Jednoduše řečeno se v této době u veřejných staveb vždy počítalo s danou procentuální výší státní podpory pro výtvarné umění (1–4 % z rozpočtu stavby). Dnes je tato skutečnost spojována s pojmy jako „čtyřprocentní zákon“ nebo „čtyřprocentní umění“. Toto umění tak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních budov nebo právě univerzit a škol. Tvůrčí svoboda byla sice omezena, ale snad nikdy v historii našeho státu nebylo pořádáno takové množství soutěží.

Předem vytvořená výtvarná koncepce byla povinnou součástí projektové dokumentace veřejných staveb, které ve výsledku obsahovaly desítky nejrůznějších výtvarných a uměleckých artefaktů. V areálu ČVUT tak každý z jeho objektů získal vlastní uměleckou sbírku ikonograficky zaměřenou na techniku. Množství výtvarných děl přímo souviselo s významností budovy.

Díla se tak dostala jak na fasády, tak do parteru budov a okolní zeleně. Zvýraznila ale i hlavní urbanistickou osu a vstoupila do budov samých: do foyer, chodeb, zasedacích místností či poslucháren. Najdeme zde nejen díla určená pro nejširší veřejnost, ale také množství drobnějších uměleckých děl polosoukromého provozu. Díla pro veřejné a reprezentativní umístění byla pečlivě vybrána z hlediska námětu i formy speciální komisí, složenou ze zástupců ČVUT a ČFVU; v případě první i druhé etapy se tak dělo v rámci uměleckých soutěží.

Co se týče formy, nejednalo se však pouze o klasické „statue“ či závěsné obrazy, ale čím dál častěji šlo i o užitnější, abstraktnější či experimentálnější díla, jako třeba informační systém, osvětlovadla, barevné pojetí nebo sochařsky „land-artové“ zpracování terénu. Svou formou jsou proto jednotlivá díla v kampusu velmi rozdílná (od zcela konkrétní formy k umělecké abstrakci) a ukazují tak různorodost naší výtvarné scény i jednotlivých uměleckých dobových proudů.

Materiálové řešení bylo též velmi různorodé – v klasičtější formě se uplatňovaly různé textilní techniky (gobelín, tapiserie, art-protis); ve velké oblibě byla mozaika a různorodé zpracovaní skla; v případě odlitků plastik či znaků také kovy. Různorodost použití materiálů pravděpodobně sloužila k prezentaci umu tuzemských skláren, textilek, keramiček, výroben plastických hmot a podobných provozů.

Mezi umělci zde činnými v minulosti najdeme vskutku i ty slavné: Cyril Bouda, Martin Sladký, Alois Fišárek, Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Břetislav Benda, Josef Liesler, Milan Halaška, Kapka Toušková, Bohumil Eliáš, Rudolf Riedlbauch a další.

Řada uměleckých děl zde přirozeně pochází také od současných umělců a současné doby, což zaručuje kontinuitu výtvarných tendencí v kampusu. Objevují se například výtvarná díla od umělců, jako je Marian Karel a kol., Zdeněk Hůla, Dan Perjovschi, Lea Dostálová či Petr Pištěk. Dnes se ale díla do kampusu umisťují buďto jako dlouhodobá zápůjčka od osloveného umělce v rámci dohodnuté mezinárodní spolupráce, nebo dnes méně často pomocí otevřené umělecké soutěže. Naopak díla starší musí čelit i přes jejich kvality nevšímavosti a nevhodnému zacházení či až jejich odstranění. Bohužel to není způsobeno pouze nezúčastněnými osobami, ale především necitlivými úpravami stavebníků či ignorací ze strany města či veřejných a soukromých institucí.

Ikono-

grafie

Díla vytvářená původně přímo pro univerzitu mají velmi širokou ikonografii. V případě ČVUT logicky vázanou na průmyslové, technické a vzdělávací motivy (vzdělávání – např. J. A. Komenský, slavné stavby a osobnosti naší historie i historie ČVUT, matematické a technické výpočty, geometrické tvary, stylizovaná zobrazení moderní technologie a strojů – ozubená kola, tvary továren – komíny, šedy, ale i abstraktnější zobrazení excelence a krásy techniky či síly živlů zkrocených technikou a vynalézavostí ducha). Objevují se ale i díla obsahově neutrální, zaměřená na pozitivní vnímání světa, tedy na krásu jako takovou, určenou pro čistě emotivní vjem. Jsou to stylizované květy – symbolizující nejen růst, jaro, ženský akt, ale i témata s politickým podtextem (mírová – např. budovatelé, holubice apod.). Bez nich bychom umění 60. a 70. let nevnímali v celé jeho tematické šíři.

Obsahově pak v celém kampusu nese nejvíce informací gobelín Cyrila Boudy v zasedací místnosti FSv oslavující celý historický vývoj stavitelství, techniky a technologií, přičemž tvorbu předních technických tvůrců posvěcuje svým zásahem letící krásná múza vzešlá i svou formou z krajů kreativní až snad umělecké inspirace.

Fakulta stavební ČVUT v Praze

Soutěž na výzdobu Fakulty stavební proběhla v letech 1970–1971. Hledalo se ústřední dílo na prostranství před hlavní budovu s námětem vztahu hmotné kultury a techniky a dále dvě skupiny výtvarných děl do vstupní budovy C u výtahové části budovy A, druhá k hlavnímu schodišti v budově B, u velkých poslucháren. Osobité pojetí samotné architektury působilo mnoha kontrasty – výrazně horizontální charakter budovy C versus přísná vertikála „Áčka“, vnitřní povrchy z plasticky šalovaného betonu versus jemná bílá omítka, teplé dřevo oproti chladné žule a hliníku a konečně samotné pojetí vnitřního prostoru s velkorysým otevřeným respiriem („venku–uvnitř“) – v souladu s dobovým cítěním, vyžadovalo spíše plošné výtvarné dílo, umírněné v barevnosti i materiálovém spektru, a to takové, aby obě od sebe vcelku vzdálené stěny mohly spolu vytvořit volný cyklus či sérii.

Interiér

Náročné požadavky pro interiér nejlépe splnil návrh skleněných stél od Bohumila Eliáše a Kapky Touškové, které pak doplnily další volné artefakty, vybrané na doporučení ČFVU.

Stély měly v obou realizovaných umístěních tvořit vertikální protějšek převládajícímu horizontálnímu prostoru. Důležitou kvalitou byly i zmíněné světelné kvality skla: každá ze stél má vlastní zdroje nasvícení, což je v prostorech bez přímého přirozeného osvětlení nesmírně důležité. Bohužel v dnešní době zůstávají reflektory mimo provoz, což jednak znemožňuje působení obou skleněných instalací, jednak škodí celkovému vyznění prostoru. (Samozřejmě na výtvarné kvalitě nepřidají ani automaty s občerstvením apod.).

Broušené části popisují nejrůznější motivy odvozené z technického prostředí (abstraktní geometrické figury a témata měřítek, ozubených kol, matematických symbolů, vzorců a zřejmě náznaků konstrukcí). Tyto konkrétní „znaky“ doplňuje velmi promyšlená hra plochých a prostorově řešených částí stél.

Kapka Toušková

1940, Sofia, žije trvale v Čechách

Po absolvování výtvarné SŠ v Sofii studovala na pražské VŠUP u Václava Plátka a Stanislava Libenského. Následně se věnuje sklářské tvorbě od drobností (šperky, těžítka či plastiky) po monumentální realizace v architektuře, mnohé právě ve spolupráci s B. Eliášem, ale i samostatně. Její monumentální práce (sakrální i profánní) najdeme v Krnově, Olomouci, Praze, Prachaticích, Fulneku i jinde v zahraničí. Toušková má velký smysl pro architektonickou kompozici a optické/světelné působení skla.

Budova C byla původně navržena s otevřeným zahradním respiriem ve svém středu, které bylo doplněno bronzovým aktem dívky (múzy) od Břetislava Bendy (otce) a Milana Bendy (syna). V roce 1996 bylo atrium zaskleno a vtěleno do vnitřního prostoru budovy C, tak aby se vyhovělo zvyšujícímu se provozu ve vstupní části objektu. Původní výtvarné a architektonické koncepce tímto nenávratně mizejí (k dalším poměrně časným a takřka neopodstatněným změnám patří natření pohledového betonu šedým nátěrem, čímž zanikl původní kontrast hrubé plastické struktury betonu s jemnou omítkou). Akt tak dnes postává rozpačitě mezi květináči vedle schodiště v rušném všedním provozu dvorany. Podobně i socha Komenského od Jana Hány původně určená pro prostory děkanátu se dnes nalézá na jiném místě (umístění je též ke zvážení), nedaleko zmíněného dívčího aktu.

Jako poslední z volných výtvarných děl interiéru FS zmíníme gobelín „Stavebnictví“ pro zasedací síň. Autorem předlohy je Cyril Bouda, opět – podobně jako Břetislav Benda – muž z řad klasiků výtvarného umění (staré školy) 30.–50. let.

Jedná se o obsahově nejzahuštěnější dílo, popisující vývoj našeho stavitelství od doby románské po současnost a akcentující i její technické kvality (klenební systémy a užití železobetonových konstrukcí). Gobelín zobrazuje konkrétní veřejné stavby, stavby technické a dopravní (mimoúrovňová křižovatka), imaginární plány (viz generel průmyslového závodu na rýsovacím prkně), stavební materiály a postupy, reálné inženýry a socialistickou budovatelskou múzu. Gobelín jasně dnešnímu divákovi prezentuje dobovou problematiku formy a obsahu. Nicméně Bouda jako excelentní umělec se námětu zhostil s jistým nadhledem.

Exteriér

Pro dílo do exteriéru nakonec nebylo nalezeno uspokojivé řešení – podobně jako u FS a FEL i tady zůstal tento úkol otevřený a realizovaly se jen nezbytné vlajkové stožáry podle návrhu Eduarda Řepky, který se osvědčil už u budovy monobloku. Vývoj projektu samotné výstavby, pro který byl na ČVUT založen samostatný projekční ateliér (přičemž v běžné praxi „prováděčku“ projektu zajišťuje zpravidla dodavatel stavby), se dotýkal do jisté míry i vnějšího vzhledu budovy – například byla upravena podoba velkých poslucháren. Slepá čelní průčelí poslucháren, vystupující do parkového prostranství, nabídla vhodnou volnou plochu pro výtvarné zpracování. To bylo svěřeno (na základě doporučení ČFVU) malíři a mozaikáři Martinu Sladkému, který v roce 1972 navrhl dvoudílný mozaikový motiv, pojednaný přes obě průčelí.

Mozaiky provedl autor spolu s mozaikářskou dílnou ÚUŘ (Ústředí uměleckých řemesel) na panely, které byly na průčelí přimontovány v roce 1976. Žádné další umělecké dílo pro exteriér pak už uskutečněno nebylo. Parkové plochy pouze doplnily dva drobné amfiteátry – před budovou B kruhový a vedle „Áčka“ čtvercový, které poskytují studentům vítanou možnost venkovního posezení (kruhový amfiteátr bohužel zanikl).

Vývoj umění mozaiky je velice zajímavý – od konce 19. století se mozaika na našem území začíná vyvíjet jako autonomní umělecký druh na pomezí malířství a sochařství. Zatímco období meziválečné věnuje úsilí vytvoření domácí receptury mozaikářských smaltů a jejich produkci, následující etapa rozvíjí výrazové možnosti média do expresivní polohy. Mozaika se stává oblíbenou reprezentativní formou, která např. na světových výstavách zprostředkuje technickou, řemeslnou i výtvarnou vyspělost demokratické první republiky stejně jako socialistického Československa. 70. léta přinesla v oboru mozaiky technologickou inovaci „panelizace“ a díky osobnosti Martina Sladkého i větší uplatnění plasticky expresivního lomového kameniva.

Martin Sladký

1920, Hořice – 2015, Praha

Hořický rodák, malíř a mozaikář vystudoval AVU – obor malba u prof. Karla Mináře a Jakuba Obrovského (oba jeho učitelé měli zkušenost s oborem mozaiky). Od počátků je jeho tvorba spjata s prorežimní tematikou. Sladký měl velký cit pro barvu, bravurně zvládal cézannovskou kompozici. K jeho oblíbeným námětům patřily lidské figury při práci a pohybu; z realistické předlohy Sladký dokázal rozvinout dynamický abstraktní motiv velmi dekorativní povahy. I přestože v malířském projevu dosahoval Sladký monumentálních rozměrů, teprve právě mozaika a uplatnění v architektuře mu umožnily plně rozvinout výtvarné nadání v monumentálním pojetí spíše nefigurativních prací. Ve skle s důrazem na bohatou barevnost (mozaiky pro nemocnice v Porubě a Motole, pro VŠB aj.) a v kameni, kromě barvy i s ohledem na plasticitu (síň tradic Památníku na Vítkově, nádraží v Karviné, památník Kobyliské střelnice, metro Dejvická a Staroměstská a další).

Pro levou stranu vstupu do FSv bylo později zapůjčeno dílo od významné osobnosti výtvarného života (nejen) 90. let. Skulptura s názvem „Pramen“ je složená z balvanů žulového bloku, železných pasů a dubového břevna. Původní zadání vztah techniky a hmotné kultury (odkazující snad k síle tvořivosti spoutané – jistými technickými pravidly) tak může dílo s trochou nadsázky splnit (ovšem umístění za lavičkami a odpadkovými koši je už trochu problematičtější).

V roce 2014 byl na loučku u poslucháren přenesen „AirHouse“, vítězný projekt studentů ČVUT ze soutěže Solar Decathlon. Posledním a zcela aktuálním zásahem je osazení zatím mladého stromořadí před čela velkých poslucháren FS – před mozaiky od Martina Sladkého. I když si vážíme zeleně ve městě a vnímáme přínos stromů pro urbánní životní prostředí, nemůžeme tuto akci přijmout s povděkem – nepatrný odstup od mozaiky i budoucí patrně mohutný vzrůst stromů bohužel nepodporují vyznění mozaiky ve veřejném prostoru, které by jí příslušelo.

Stejně jako samotná budova FSv vyvíjí se i její okolí. Ačkoliv proběhla soutěž na jeho celkovou revitalizaci, nezdá se, že by dílčí úpravy byly vedeny soudržnou koncepcí.

Fakulta strojní (FS) a Fakulta elektrotechnická (FEL)

Nejvýraznějším výtvarným motivem monobloku je bezesporu jeho barevnost, a to jak v interiéru, tak i v exteriéru (což odkazuje k dobovému využití barevnosti na fasádách). Právě zde totiž autoři uplatnili nejnovější materiálovou inovaci v sortimentu dokončovacích materiálů – a sice lisované mozaikové sklo. Právě v této oblasti bylo totiž Československo poloviny 20. století opravdovou velmocí – jako jedné ze čtyř zemí Evropy (vedle tradiční Itálie, Rakouska a Německa) se mu podařilo vyvinout technologii výroby speciálních mozaikářských skel (tzv. smaltů). 50. léta přinesla dokonce i kapacitní výrobu prefabrikovaných drobných skleněných komponent – tvarů obdélníčků, čtverců i koleček, které se na rozdíl od klasické mozaikářské štípané skloviny vymačkávaly do kleští. Prefabrikovaná mozaika, nabízející i jisté izolační vlastnosti, velkou odolnost vůči povětrnostním vlivům, přinášela i nesmírně širokou paletu barev i žádoucí jemnou plasticitu povrchu. To vše – při správné manipulaci – takřka v bezúdržbové kvalitě.

Hřebínkovitý monoblok tak získal plášť hned v několika odstínech, akcentujících navenek vnitřní funkční zónování dispozic. Předstupující vstupní rizality, ukrývající velké posluchárny, byly modrofialové, jednotlivá křídla i střední osa měly plášť z narůžovělé mozaiky. Jednotícím prvkem se stal obklad soklu světlým trachytem, modrý nátěr oplechování a shodné pojetí okenních partií s modrozelenými plasticky profilovanými výplňovými panely, v kombinaci s šedí přírodního hliníku. Živá barevnost se uplatnila v interiérech – opět hlavně prostřednictvím podlahové dlažby a některých dalších detailů, které narušují poklidnou důstojnost klasických materiálů – leštěné žuly, dřevěných obkladů a vápenných omítek. Zatímco v interiéru se mnohé z těchto prvků ku podivu dochovaly dodnes, vnější plášť budovy byl v nedávné době kompletně vyměněn. Objekt si tak už sice neužijeme v původní plasticitě a barevné bohatosti, přesto však dopadl mnohem lépe než některé další renovované objekty v kampusu.

Výtvarné dotvoření monobloku se stalo aktuálním úkolem zkraje 60. let. Hledalo se řešení pro hlavní díla – dva vstupní emblémy a ústřední plastiku. S otevřeným zadáním – včetně námětu (!) – byla oslovena hrstka spolupracujících autorů: mezi nimi profesor Josef Kaplický z VŠUP nebo domácí Jindřich Severa, docent kreslení a modelování na Fakultě pozemního stavitelství. Toto výběrové řízení ovšem vhodné řešení nepřineslo, a tak se komise dohodla na nové soutěži, vypsané jako úkol k 20. výročí osvobození ČSSR. Z roku 1965 tak pochází vítězný návrh realizovaných plastických emblémů, které zdobí (i označují) dva hlavní vstupy do monobloku. Obě umělecká díla dotvářejí stylovou jednotu monobloku; hovoří stejným jazykem umírněné moderny, který jsme si zvykli nazývat bruselským stylem. Však se také autor emblémů, akademický malíř Alois Fišárek, dostal do širšího povědomí právě díky výstavě Expo 58 v Bruselu, kde zastával funkci předsedy výtvarné komise a kde spolu se svými žáky realizoval interiér lidové (folklorní) restaurace ve slavném segmentovém pavilonu, později přeneseném na Letnou.

V rámci výše zmíněné soutěže a návrhu formy vstupních uměleckých děl se hledala i ústřední (úvodní) plastika areálu (kampusu). Zatím se nepodařilo zjistit, jestli hledání bylo úspěšné, je však zřejmé, že plánovaný vysokoškolský okrsek měl pokračovat až k Vítěznému náměstí, a je možné, že i kvůli tomu se s ústředním dílem trochu váhalo. Na začátku ulice Technické, kde byla později vysázena dvojitá alej dnes už notně vzrostlých sakur a rozmístěny lavičky, tak zaujal místo „návěští“ sochařsky zpracovaný pylon s hodinami a „vývěsní informační a orientační tabule“ z patinovaného plechu. Ani u tohoto díla se zatím nepodařilo s jistotou určit autora, je však velmi pravděpodobné, že jím byl některý z pedagogů výtvarných kurzů na ČVUT.

Hřebínkový tvar budovy vytváří podél hlavní osy ulice tři polootevřená nádvoří; ve středním z nich byly už koncem 60. let osazeny dvě nízké skromné žerdi, v krajních pak – před FS – turbína ze štěchovické elektrárny coby umělecké dílo a nejnověji před FE umělecké dílo od Mariana Karla, vynikajícího skláře Libenského školy, v současnosti profesora na FA ČVUT.

M. Karel je také spoluautorem nové „propagační“ instalace – programovatelné světelné stěny Linky na jihovýchodní fasádě budovy směrem do Šolínovy ulice. Led-diodové svislice opakují rastr meziokenních rámů a vystupují nad korunní římsu – modernistická plochá střecha a fasáda tak rázem získávají výraz atiky s kolonádou soch a fasády s vysokým řádem.

Zřejmě nejneobvyklejší artefakt v kampusu je Turbína. Můžeme to vnímat tak, že technické dílo je zde povýšeno na umění, či se můžeme pozastavit jen nad technickou dokonalostí bíle natřené turbíny, osazené v roce 2004 na trávníku na ohnuté hřídeli, která slouží jako sokl. Jde o skutečnou součást soustrojí, kterou věnovala Fakultě strojní po 40 letech provozu štěchovická elektrárna (iniciované prof. Zunou).

Prezentace části mechanického soustrojí bezesporu odkazuje na světovou výstavu v Bruselu Expo 58, kde byla podobným způsobem vystavena Kaplanova turbína. Na podnět prof. Zuny byla v současnosti turbína opatřena tabulkou, nákresem a popiskem s technickými parametry („Oběžné kolo prvního stupně akumulačního čerpadla; doba provozu 40 let; měrná energie 2160 J.kg-1; dopravní výška 220 m; průtok 7,5 m3s-1; otáčky 375 min-1; příkon 20 MW“).

Interiéry

Vstupem pod velkou posluchárnou Fakulty strojní i elektrotechnické, vysazenou na subtilních kulatých sloupcích, se dostaneme do světlého interiéru, který je dodnes skvělou ukázkou bruselského stylu. Vstupní haly od střední chodby odděluje dělicí mříž, jedno z typických prostorových řešení 60. a 70. let, které se dnes už používá zřídka. Překvapivá může být „veselá barevnost“, kterou do prostoru vnáší hlavně obklady a dlažby (růžový mramor, šedá žula, skleněný mozaikový obklad sloupů, pestrá keramická dlažba a doplňky z přírodního dřeva). Barevná je i samotná dělicí mříž, dílo Josefa Lieslera ve vstupní hale FEL. Oproti tomu dělicí mříž ve vstupní hale FS od Milana Halašky je v monochromatické barvě kovu, právě na pozadí již tak barevného interiéru.

Stěnu vedle schodiště FEL zdobí výklenek s bustou českého apoštola elektrotechniky Františka Křižíka; výtvarné zpracování osazení i busta samotná jsou opět dílem výtvarníka z řad pedagogů ČVUT, docenta kreslení Jindřicha Severy, stejně jako další dvě busty při vstupu do křídla Fakulty strojní.

Soubor výtvarných děl, která dotvářejí prostředí monobloku je samozřejmě mnohem bohatší. Kromě děl určených do veřejných prostor fakulty jsou to i práce pro zasedací sály a kanceláře – tapisérie (např. Jiřiny Machové „Sto let práce FEL“ a další od Jana Podhajského či Václava Kolaříka), závěsné obrazy, grafiky i plastiky menšího měřítka od soudobých i starších autorů, vybraných podle doporučení ČFVU.

Studentský dům s menzou ČVUT

Jako poslední předlistopadová součást dejvického kampusu byla realizována tzv. Červená menza – Studentský dům. Podle návrhu Oldřicha Dudka a Jana Plessingera z Projektového vývojového ústavu ČVUT stavbu realizovala maďarská společnost, která byla po otevření objektu chválena za kvalitní provedení a ušlechtilý detail. Čtyřpatrové, horizontálně komponované budově připadlo místo v samotném cípu pozemků pro ČVUT, původně uvažované pro rozšíření laboratoří anebo pro sportoviště.

Studentský dům obsahoval menzu (s kapacitou 4000 obědů), výstavní síň s prodejnou skript a polikliniku (26 ordinací). Plášť dostal cihlově červený obklad, korespondující s nedalekými učitelskými domy na Kocínce (Jiří Paroubek a kol., dokončeny 1971), v kombinaci s pohledovým betonem, světle šedou žulou a měděně eloxovanými plechy; kvalitní materiály dostaly i interiéry – v oranžovém a zeleném ladění (podle určení pater), výtvarně navržené Milanem Rejchlem. Zajímavě bylo vyřešeno osvětlení horních pater kompaktně prostavěného bloku pomocí hlubokých světlíků, které plní v jídelnách ve 3. patře funkci zimní zahrady i výstavní vitríny.

Veřejná část budovy ztělesňuje dobově příznačnou estetiku, robustnost spojenou s prostorovou velkorysostí (z dnešního pohledu „neefektivností“) a vertikální členitostí (víceúrovňovost). Jestliže ještě do nedávna nebyl Studentský dům považován zrovna za špičkovou stavbu, jeho hodnota každoročně narůstala – s ohledem na intaktní dochování velké části veřejných interiérů i exteriéru. Bohužel – letos v létě (2018) prošel exteriér zevrubnou rekonstrukcí – členitý keramický obklad nahradil zcela plochý a slepý izolační plášť. (Na atiku se vrátila alespoň kovová dekorativní a stínicí „římsa“, výměnou pláště velmi utrpěla nejenom budova samotná, ale i celistvý výraz lokality – právě cihlový obklad se od poslední čtvrtiny 20. století stal typickým pro zástavbu v okolí ulice Na Šťáhlavce, táhnoucí se až nahoru k Julisce.)

Výtvarný generel Studentského domu počítal s ústředním uměleckým dílem situovaným – kvůli zachování vzrostlého kaštanu – excentricky do předprostoru budovy v Kolejní ulici. Tento artefakt měl být volnou plastikou, ztělesňující buď důležitou osobnost, anebo důležitou ideu, spojenou s vědou či ČVUT. Exteriér doplnily na průčelí a schodišťových věžích plasticky zpracované nápisy označení budovy od autorů Milana Bendy, Oldřicha Hejtmánka a Jana Bursíka.

Úkol hlavního díla byl nakonec svěřen autorskému páru, Jaroslavě Brychtové a Stanislavu Libenskému. Touto volbou se Studentský dům šťastně vyhnul „dobově poplatné výzdobě“ a do Kolejní ulice, blíže k nároží Bechyňovy, vnikla skleněná kniha na vysokém betonovém soklu s gravírovaným tajným poselstvím na křišťálových stránkách z taveného skla. Vzrostlý kaštan, který spoluurčil polohu díla, další stavební ruch v okolí nepřestál a prodejnu knih a skript byste ve Studentském domě už také hledali marně.

Interiér

Hlavně v prostorech jídelen a zdravotního střediska se dodnes dochoval interiér pozoruhodně autentický (přízemí bylo adaptováno). Přes dílčí zásahy (např. vestavbu lékárny na místo druhé šatny nebo úpravy restaurace) si tak můžeme užít velké množství dnes už vzácných detailů. Původní je např. mnohý mobiliář, svítidla, většina dveřních výplní a třeba i stropní kazety s plastickým „lístečkovým“ dekorem. Pro „dotvoření výtvarného účinku“ byla dle výtvarného generelu pro interiér navrhována výzdoba: nerealizované keramické terče (Rejchl je krom dalších profesí i keramikem), fotomontáže, nástěnné obrazy (rozměrný barevný olej od Rudolfa Riedlbaucha je dodnes na svém místě) a objevila se tu i tapisérie (dnes přemístěna do Betlémské kaple).

Současnost kampusu

17. listopad 1989 přinesl převratnější události než odhalení pomníku. Další vývoj výstavby kampusu se tak už odehrával v novém režimu. Usnesení vlády, podle kterého měl rozpočet stavby pamatovat i na výtvarné umění, bylo zrušeno roku 1994. Období po sametové revoluci se tak neslo zčásti v duchu odstraňování pomníků, zčásti (ale méně) v duchu budování nových. Postupná privatizace veřejného a náhlý tlak volného trhu vedl k utahování opasků. Výtvarné umění nejenom že dnes moc nevzniká, ale navíc je bohužel často bez rozmyslu likvidováno.

Národní technická knihovna

Knihovna postavená podle projektu ateliéru Projektil (Roman Brychta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister, Petr Lešek; soutěž r. 2000, realizace 2006–2009) je sama o sobě uměleckým dílem. Její interiéry oplývají promyšleným barevným konceptem inspirovaným průběhem zatížení i konceptuálním uměním (jednoduché/mnohoznačné kresby jsou dílem rumunského výtvarníka Dana Perjovschiho). Knihovna byla uváděna jako výjimečný příklad toho, jak by se rozpojené cesty umění a architektury mohly opět spojit.

Nově byla také instalována v revitalizovaném předprostoru NTK Lavička Ferdinanda Vaňka na počest prezidenta Václava Havla od umělců Ley Dostálové a Petra Pištěka.

Budova Fakulty architektury ČVUT

Dílo architektky Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla, Tomáše Koumara (dále ještě Markéty Cajthamlové a Lenky Brožové, které navrhly interiéry) původně s výtvarným dílem počítala. Na širokém nádvoří bylo v plánu instalovat „sochy“ Dům sebevraha a Dům matky sebevraha od slavného architekta s českými kořeny Johna Hejduka, které v roce 1991 Hejduk daroval Praze a československému lidu. K realizaci však nikdy nedošlo. Dílo je umístěno na Alšově nábřeží. K realizaci naopak došlo u studentské intervence do veřejného prostoru mezi FA a NTK pod vedením ateliéru MáMa, v podobě průchodu z dřevěných rámů, v místě dříve spontánně vyšlapané cesty.

Interiér ale naopak dvě nová umělecká díla získal. Je to skleněná iluzivní krychle od již zmíněného Mariana Karla, místního profesora. Druhé dílo je busta Josefa Zídka, kterou nechala Fakulta architektury odlít do bronzu v roce 2017 ze sádrového originálu od Aloise Riebra.

Projekt vznikl v rámci jednoročního grantu SGS Zmapování výtvarných děl budovy FSv ČVUT v Praze a kampusu ČVUT – web, brožura a krátký filmový dokument, 2018. Hlavní řešitel: doc. Ing. arch. Lenka Popelová, Ph.D., spoluřešitelé: Ing. arch. Marek Mach, Ing. arch. Veronika Kastlová, Ing. arch. Martin Štibor, Mgr. Veronika Vicherková, Miloš Sedláček a Matěj Kvasnička. Dále děkujeme Alžbětě Vachelové a Petře Vlachynské.

Na projektu se v roce 2018 společně podíleli zaměstnanci a studenti FSv a FA ČVUT v Praze. Poděkování patří Archivu ČVUT, jednotlivým fakultám ČVUT za poskytnutí informací a možnost natáčení v jejich prostorech.